Blog

Holky do zbraně

Poslední dny, kdy je venku slunce vůbec nekorespondují s tím, co se děje kolem nás. I já jsem se snažil to odfiltrovat. Tento týden jsem měl holčičky, takže jsem se snažil věnovat jim a sobě. Přesto člověk tomu dění nemohl uniknout, protože to téma přinesly  holčičky samotné. Mají ve škole ve třídě každá ukrajinskou spolužačku a to z jedné rodiny. Jsou to taky sestřičky.

Samozřejmě se jich tedy musela situace na Ukrajině dotknout a tak postupně holčičky přicházeli s informacemi, jak jsou jejich spolužačky smutné a mají strach o své blízké, dokonce pláčou. V další fázi  už  byli příbuzní na cestě a ukrajinské spolužačky o ně měly samozřejmě velký strach. Informací bylo málo. A nakonec přišla smutná zpráva, že přišly o dědečka. I to je realita dnešních dní. Holky sami o tom sami chtěly mluvit.  A nebylo to pro mě vůbec lehké. Odpovídat jim na všechny jejich zvídavé dotazy ohledně smrti a války.   Rozumím tomu, že je to zajímá a chápu, že je to pro mě a pro moje holčičky nesmírně důležité. Vždy cítím, že díky právě těmto rozhovorům je náš vztah intenzivnější, důvěra se prohlubuje.

Včera byl moc krásný den a tak jsme se šli s holčičkami a babičkou projít ven do parku. Klárka si vzala penny board, Lilinka kolobrndu. Cestou do parku jsem se stavili na výbornou kávu a dortík. Jeli jsme přes kočičí hlavy, které jsou u nás na náměstí.

Lilinka jela na kolobrndě a najednou se zastavila a všechny nás informovalo o zajímavém poznatku:“ Vy to jako nemůžete vidět, ale já jak jedu, tak mě uvnitř v puse vibruje jazyk.“

Kolobrna nebo padleboard

Toto zjištění nám samozřejmě zlepšilo den. Vychutnaly jsem si dortík a výbornou kávu a vydaly jsem se do parku, kde bylo asi nejspíš polovina města. Větrem ještě vládla zima, ale do zad už se hlásilo silné jarní  sluníčko. Užil jsem si hezké odpoledne s dětmi v parku, na prolézačkách a cestou zpět na oplatku. Později jsem si uvědomil a vlastně mě to nepřekvapilo, že kolem nás znělo spoustu ukrajinštiny. To co sleduju každý večer ve zprávách, tak se nepřímo děje i okolo mě a už se mě dotýká a dotýká se to i mých dětí.

Večer mi to holky svými dotazy u zpráv taky naplno připomněly. Ležely už vykoupená na gauči a najednou přišel dotaz od Lilinky:“To kdo teď chodí z Ukrajiny jsou holky a děti?

„Jsou to především maminky s dětmi a starými lidmi, nebo tátové nebo chlapi, kteří nemůžou bojovat.“

„A ty by jsi mohl bojovat?“ zněla logická odpověď.

„Já ne, protože mám modrou knížku.“, odpověděl jsem po pravdě s odkazem na svou nemoc. Mám modrou, protože mám neurologické onemocnění.

„A co to je?“, zajímala se i Klárka.

„To je takový papír, který říká, že nemůžu jít do války a bojovat, protože mám nemocnou hlavičku. Ale mohl bych pomáhat jinak.“

„Třeba řídit autobus.“, navrhla Lilinka

„Třeba řídit autobus a pomáhat rozvádět lidi a věci.“, upřesnil jsem.

„A bojujou ve válce holky?“, zajímalo Klárku.

„To víš, že bojujou! Na Ukrajině teď bojujou i holky a některé jsou statečnější než někteří kluci.“

„To jsou všechny!“, řekla bojovně a hrdě Klárka.

„A ještě k tomu jsou hezký!“, doplnila jí jakoby nic Lilča.

Leave a Reply