Fuck off Říjen

„A do pr…“, sykl jsem a přidržel jsem si ruku v pokleku. 

Do hlavy mi začal proudit krev a bylo mi na omdlení. Myslel jsem, že za chvilku to se mnou sekne. 

„Hlavně sebou tady nesekni“,říkal jsem si,“to ustojíš!“. 

Cítil jsem, jak se pohled všech v tělocvičně soustředí na mě. Hlavně jsem vnímal svoje holčičky. Podíval jsem se pořádně na pravou ruku. Slyšel jsem nějaké hlasité lup. Překvapilo mě, že mě to vůbec nebolí a že ten prst je z kloubu doprava skoro 45 stupňů. Tak a je to v prdeli, řekl jsem si pro sebe. 

Přiběhla trenérka. Rychle zhodnotila situaci. Je to chiropraktička, takže věděla, co dělat. Takových kloubů narovnal už stovky.

„Dívej se se jinam!“, rozkázala a dala mi hlavou stranou. Situace jak na bojovém poli a ve filmu. Připravil jsem se, že budu řvát bolestí. 

„To nejde! Takže pojedeme do nemocnice!“, usmála se na mě . Narovnala jich stovky, ale tomu mému se zrovna zpátky nechtělo. 

Sliby se mají plnit

Slíbil jsem minule, že povyprávím o tom, jak jsem přišel k ortéze na prstu a byl by to vlastně jednoduchý hrdinský příběh o tom, jak táta chce něco dělat se svými dětmi a přitom se zraní. Kdyby to zůstalo jenom u toho, děti by mi pofoukali bebíčko. Já jsem si mohl poklepat po zádech, že jsem nebrečel jako malá holka a Hodil bych fotku na sociální sítě a šlo by se dál. Jenže…. Nebyl to jen tak ledajaký víkend.

Když si vezmu něco do hlavy

Chtěl jsem na víkendovém setkávání roztleskávaček zkusit disciplínu, které se říká partneřina. Je to sestava a cviky, kdy kluk nebo chlap vyzvedává roztleskávačku na ruce nad hlavu a dělá tam s ní různé triky. Jako když vyhazuje děti do vzduchu, ale přitom si hodíte dítě trošku výše a chytnete jim nohy, ony se zpevní a na rukou se vám postaví. Viděl jsem videa, kde malé tříleté holčičky takto vyskakují tatínkům na ruce. Holčičky dělají roztleskávačky od tří let. Trošku jsem si nadával, že mě to nepadlo dřív a nepustil jsem se s nimi do toho od útlého věku. Trklo mě to, až když jsem tuto disciplínu viděl jako exhibici na soutěži v Praze.

Táta, má plán

Řekl jsem o tom nejdřív holčičkám. Samozřejmě byly proti. Koukali na mě trošku jako na blázna a snažili se krotit mé nadšení. Nelíbil se jim nápad, že by se mnou měli trénovat a že bych s nimi měl chodit na tréninky s ostatními holkami, i kdyby jednou za týden. Byl jsme vetřelec, co jim chce nabourat jejich teritorium. Nevzdal jsem se. Ukazoval jsem jim videa, kde tátové trénují takto se svými holčičkami. Kluci, co vyzvedávají holky. Navrhl jsem jim, jestli to nemůžeme zkusit o víkendu, kam jezdí roztleskávačky trénovat s rodiči. O svém plánu jsem řekl i trenérce a ta byla nadšená. Holky nakonec svolily. 

Tak to vyzkoušíme…

Domluvili jsme se, že po hlavním tréninku si to vyzkoušíme. Ještě než se půjde na oběd. Vzal jsem obě svoje holčičky a ještě se přidala nejlepší kamarádka Klárky. Takže jsem měl na trénink tři holky, aby je mohl vyhazovat. Trenérka mi přidělila dvě holčiny, které s patneřinou mají zkušenost a aktivně jí dělají. Dostal jsme školení o úchopech a vyhozeních . Holčičky dostali školení, jak mají v postoji stát a padat a jak se držet. 

Naposledy a půjdeme na oběd!

Ze začátku mi vždy holky přidržovaly a do základní pozice přidržovaly a jistily mě. Třikrát jsem nebo čtyřikrát jsem každou s holčiček vyhodil a šlo nám to lépe a lépe. Byl jsem překvapen, že to nebylo tak fyzicky náročné na ruce, jak jsem čekal. Přeci jen když nejste svalovec a vyhodíte do vzduchu 30 kilo a pak je ještě musíte udržet na rukou, tak jsem čekal, že budu po pěti minutách ko. Trénovali jsme dobrých 15 minut. Řekli jsem si, že naposled a jdeme na oběd. Vyhodil jsem Klárku, chytnul. Raz, dva, tři a hop… Lup! Jak jsem jí brzdil rukama, tak dopadla v pořádku, ale odnesl to prst. 

Prst jaký se jen tak nevidí

Přijela sanitka. Do 15 minut. Doktor a saniťák zhodnotili situaci. Pochvalně řekli, že takhle pěkně vykloubený prst neviděli dobrých pět let. Napíchli mě, dali mi něco proti bolesti. 

„Až se vám bude motat hlava, tak řekněte!“, instruoval doktor a připravoval se mi prst vrátit do původního stavu. 

„Nic…. Nic… už jsem jako na kolotoči, pane doktore!“

„Výborně, tak teď se nedívejte!,“ řekl doktor a pak to šlo jako na drátkách. 

„ Ted jsem vám ten prst narovnal“, sdělil doktor,“teď vám s ním hýbám.“

„Vůbec o tom nevím, pane Doktore!“, usmál jsem, vůbec nic jsem necítil. 

Dostal jsem dlahu a bylo hotovo. 

Sádra na všeho

Potud by to byl zábavný příběh s poplácáním po zádech, kdy jsem pak ještě jel do nemocnice na kontrolní rentgen. Doktor mi chtěl rezolutně dát sádru. Myslel jsem, že už z období, že na všechno dáváme sádru jsem už pryč. Bohužel ne. Dalo se s ním ale mluvit a tak jsem ho přemluvil , aby mi nedal sádru až po rameno, ale jen dlahu. Když se mě někdo zeptá, co se mi stalo, tak vždycky můžu beztrestně na něj ukázat „fuck off“ prostředníček s dlahou se slovy: „Myslíš toto?“. 

Misérie nekončí 

Moje nesnáze, ale vykloubeným prstem neskončil. Když jsem jeli zpátky, tak jsem jel na nejbližší pumpu dofouknout gumu. Matka mých dětí, která tam byla s námi, vyjádřila obavu, že se jí zdá málo nafouklá. Měla pravdu, když jsem měnil gumy na zimní, tak jsem zjistil, že byla píchlá. Byl tam vrut. Prosím Vás nevyhazujte ty vruty za jízdy z volen. To jsem ale nevěděl. Jel jsem jí tedy dofouknout na nejbližší pumpu. Odendal jsem ventilek a strčil hadici od kompresoru do ventilku. Mačkám plus na kompresoru, ale slyším jen jak guma syčí a uchází. Mačkal jsem tlačítko plus zuřivě dál. Guma byla čím dál tím zvadlejší a zvadlejší a přední část auta klesala. Zkusil jsem ještě v posledním pokusu stlačit minus, jestli to nemají prohozené. Nic. Vlítnul jsme na benzínku a vysvětlil jsem paní prodavačce situaci. 

„To mi neříkejte, že to je zase rozbitý?“, pokrčila starší blondýnka rameny.

“To už jste tento týden druhej!“

Takže zkontrolovat, co mám vládu v autě. Rezervu jsem měl, ale vyfouknutou. Hever jsem zapomněl do auta dát. Někomu jsme ho půjčil.I kdy nevím, jak bych to s tím prstem měnil. Na pumpě hever neměli. Zavolal jsem tedy asistenčku. Proto si člověk asistenci platí. Strávili jsme celkem hodinu a čtvrt čekáním. Byla Neděle! Matka mých dětí to sice trošku špatně nesla. Slíbili, že tam budou za 45 minut. Museli jsme krotit emoce, ale zvládli jsme to. Holky běhali venku. Svítilo sluníčko a dostal jsem z pumpy zadarmo kafe, jako omluvu. 

Nestačilo to…

A myslíte, že to stačilo? Ne další týden jsem boural. A víte kde? Na parkovištěm u tělocvičny, kam holčičky vozíme na roztleskávačky. Vezl jsem jim tam něco na trénink. Pospíchal jsem a už to bylo. Moje chyba. Paní nebyla ráda. Nebylo to nic vážného a nikomu se nestalo. Vše pokryje havarijní pojištění. Je to však nepříjemné. Holčičky se mě občas ptají:“Boural jsi? Byla to tvoje vina?“

Tak už jim nebudu moci odpovědět, že ne. Tento říjen byl opravdu náročný. Takže „Fuck off“ říjen! Jsem rád, že už je listopad!