Dvacet vteřin odvahy a statečnosti

Holky za mnou občas chodí a kroutí se v páteři a je na nich vidět, že něco chtějí, ale mají strach se zeptat. Nebo by taky mohly potřebovat na záchod. Mám dvě pochcandíry, takže i to by mohla být možnost.
„Ty máš strach se zeptat?“
„No, já nevím, jestli nám to dovolíš!“ přitakají vždy současně.
Vzpomněl jsem si na film Koupili jsme ZOO, kde Mat Damon říká svým dětem, jak poznal jejich maminku. Viděl jí v restauraci, když šel kolem. Uviděl tu nejkrásnější ženu na světe. Chtěl jí oslovit, ale ovládnul ho strašlivý strach. Pověděl jim, že potřebujete 20 vteřin odvahy a statečnosti se rozhodnout. A těch dvacet vteřin vás většinou dělí od toho, jestli se něco stane nebo ne. Dvacet vteřin, kdy se překonáš a řekneš si, co se může nejhoršího stát, když to zkusíš.

Funguje to?

Pověděl jsem jim ten příběh. A vždy když teď přijdou a ošívají se, nebo říkají: „Já mám strach, že mi řekneš ne!“
Odpovídám: „Dvacet vteřin!“
Ony hned vědí. Dodají si odvahu a vysoukají otázku. Zatím se nestalo, že by se otočily na odpadku a šly pryč.

Dali mi ochutnat vlastní medicínu

Minule mě překvapily, jak to skvěle aplikovaly na mě. Vzájemně se doplňovaly a nahrávaly si a působily tak odvážně. To je přesně ten pocit sebejistoty, který chcete, aby vaše děti měly. Něco chtějí a ony všechny vaše obavy, námitky smetou rozumnou a racionální argumentací a ještě s ujištěním, že se nemusíte obávat, že to zvládnou. Probíhalo to asi takto.
Holky měly poslední den ve škole nějakou akci a měli si vzít jen svačinu a pití. Malé frajerky se rozhodly, že si vezmou plátěnou tašku přes rameno.
„Nebylo by lepší si vzít batůžek?`“
„Ne, tatí, já si chci vzít tu tašku.“ začala se kroutit Lilinka.
„Já si myslím, že by byl lepší batůžek, je to praktičtější.“ zkusil jsem dál argumentovat výhody svého řešení.
„Ne, my chceme tašku!“ npřispěchala na pomoc Klárka.

Bojovnice za tašku

Tak už jsem měl proti sobě dvě, odhodlané taško milovnice. Zkusil jsem si tedy zahrát na ďáblova advokáta. Byl jsem v dobrém rozmaru a chtěl jsem vidět, jakou to reakci vyvolá. Budou se hádat? Budou slzy?
„Já jsem vám už ale připravil svačinky do batůžků.“
„My si to přendáme samy!“ hned přišla odpověď.
„Budete si muset vyndat z těch tašek věci na Cheer, které tam nosíte…“
Tašky nosí i na tréninky v Cheeru a měly tam věci.
„My si to vyndáme a uklidíme!“
„A co když ty tašky někde ztratíte, přeci jen batůžek se lépe hledá a dá se zavřít.“ vystrkoval jsem dál růžky.
„,Když se to stane, tak to bude náš problém a my už si s tím nějak poradíme.“ nasadila uklidňující hlas Lilinka.
„Jo tati, vím“ pokračovala Klárka a jemně se dotkla mého ramena, „že máš strach, ale my to zvládnem!“

S respektem

Zvládly. S respektem mě holky zpracovaly a normálně mi vlastně řekly, že kecat jim do toho, co si mohou nebo nemohou vzít jako příruční zavazadlo nemá smysl. A já měl z toho radost. Učí se překonávat nejenom svůj strach, ale i obavy ostatní. Věnoval jsem jim úsměvem a souhlas. Hřál mě pocit, jak to se mnou hezky skoulely bez zbytečných emocí.