Blog

Drama na Jezeře

„Dělej, plav!“, křičel jsem na Lili uprostřed ezera.
Vzdaloval jsem se od ní a uvědomoval jsem si to zoufalství a bez moc, že jí nejsem na blízku a nemůžu jí pomoc. Byla ode mě dobrých 15 metrů a já jsem byl na padle boardu, který jsem úplně neovládal, protože jsem na něm byl poprvé.
„Klárko, otoč se a plav k ní!“, zařval jsem ke Klárce. Ta ihned poslechla. Zabrala pádlem. Začala se, ale sestřičce vzdalovat. Moje zoufalství z nastalé situace se začalo prohlubovat.
„Stůj, Klákro, stůj!“, řval jsem na celý rybník. V mém hlase musela být cítit bezmoc, strach. Asi se začali i na břehu hromadit lidi. Vůbec jsem to, ale nevnímal.
Chvilku jsem nevěděl, co mám dělat. Cítil jsem se absolutně bezmocný. Moje sedmiletá dcera je uprostřed jezera a já jí nemám, jak pomoc. Plavala prsa k sestřičce, ale ta byla daleko. Já jsem byl daleko.
Ve vteřině jsem byl ve vodě. Když jsem skákal do vody, tak mi hlavou běželi všechny situace, které mohli nastat. Pár temp a byl jsem u ní…
„Tatí, já to zvládnu!“

Paddle Board

Byl to první den naší dovolené. Můj první den s holčičkama po 14 dnech. Vyrazili jsme k nám na jezero Barbora. Je to zatopený důl, nejčistší voda široko daleko. Půjčují tam lodičky, šlapadla, je tam kemp a začali tam půjčovat i paddle boardy. Holčičky měli paddle board s babičkou u moře a vyprávěly, jak to s ním umí.
Dal jsem jim vybrat, jestli chtějí na šlapadlo, nebo na paddle board. Co myslíte, že si vybraly? Půjčil jsem hned dva. Jeden dětskej a druhej pro dospěláky. Překvapilo, že má ten pro dospěláky nosnost jen do 100 kg. Říkal jsem si, že klidně ještě dvacet kilo unese.
Vzali jsme si pádla a šli jsme položil padle boardy na vodu.
„Holky, umíte to ovládat?“
„ Jo to my umíme!“, přitakaly mi obě děvčata a běžely radostně k vodě.
Umíme, umíme, tak jdeme na to. Na vodě jsme byli. Jedinou instrukci, kterou jsme dostali bylo, že nesmíme ztratit pádlo a že ho můžeme utopit. Dětské mělo molitan, takže by nám nemělo uplavat.

Zdálo se to celkem jednoduché. Lilinka byla se sestřičkou a já jsem se dokonce odvážil stoupnou a párkrát zabrat pádlem. Jen to bylo a celý padla bard je těžkopádně ovladatelný. Nevěděl jsem, jak se s tím otočit na místě. Nebo prostě elegantně zatočit, jako s kanoí. Proto jsme se občas vzdalovali a přibližovali.

Hopla

Najednou se Lilinka rozhodla, že skočí a poplave ke mě. Nikomu nic neřekla. Byla ode mě opravdu daleko. Byl jsem k nim zády. Dobrých 15 nebo 20 metrů. Neměla vestu. Plavat umí, ale byla v hloubce, kde není vidět na dno. Klárka máchla pádlem a najednou byla od Lilinky dobrých 5 metrů pryč. Do toho ještě fouknul vítr.
„Lili, dělej plav!“
Klárka se jí vzdalovala protože jsem jí dal špatnou radu. Celá se otočila. Já se snažil taky otočit a tím jsem se jim vlastně vzadolval. Křik tomu všemu taky nepomohl. Tak jsme skočil do vody a plaval pro svou dceru.
„Tati, padle board!!“, volala Klárka
„Tati, já to zvládnu!“, sykla na mě Lili.
Zvládla to. Za tu dobu s babičkou v Chorvatsku se zase naučila plavat mnohem lépe. Vylezla ke Klárce, byla naštvaná. Třásla se zimou. Vzal jsem holky s padle boardem a tlačil jsem ho k tomu svému opuštěnému, co jsem tam nechal. Pohupoval se na vodě,.
„Ty jsi na mě naštvaná?“, zeptal jsme z vody.
„Jo protože bych to zvládla a ty jsi mi nevěřil!“, a přišel příval slz, emocí. Paddle board to za mě schytal pěstičkou. Ta upřímnost mě překvapila a udělala mi vlastně radost. Vybavil jsem si všechny emoce, které jsem před chvíli zažil a rozhodl jsem se je se svými dcerami sdílet.
„Víš, miláčku, to nebylo tak, že bych nevěřil tobě, ale sobě. Nevěřil jsem, že ten paddle bard otočím a že kdyby jsi mě potřebovala, tak ti budu nablízku. Nebudu ti moci pomoc. Z toho jsem měl obrovský strach! Proto jsem se rozhodl skočit a plavat k tobě“

Přiznání

Uklidnila se a přestala plakat a usmála se. Klárka na mě mrkla a ještě sestřičku obejmula a zopakovala jí to. Lusknutím prstu byly emoce a dramatická situace pryč a my jsem si svoji hodinu na paddle boardu užili. Holčičky skákaly do vody. Plavaly okolo. Na cestu zpět jsme zjistili, že když spojíme paddle boardy k sobě, tak se dá na nich pádlovat jako na raftu nebo kanoi. Frčeli jsme ke břehu na dvojitém paddle bardu s větrem o závod.

Mami, chápu!

Doma jsme si ještě situaci přehrával a musel jsme si sám přiznat, že jsem to nezvládl. Křičel jsem, nechal jsem se ovládnou strachem, nezachoval jsem klid v situaci, kdy se mohlo stát cokoliv, i když nakonec jsme to zvládli.
Holčičkám jsem se doma ještě omluvil, že jsem křičel. Vysvětlil jsem jim, že v takových situacích to není vhodný způsob komunikace. Lepši je vždy zachovat klid.
Moje mamka, říkala, že počkej, až se budeš bát o vlastní děti. Tak jsem jenom chtěl říct. „Mami, chápu!“

2 Comments

Leave a Reply