Domácí schooling

Asi jsem vadnej, ale už když v březnu zavřely školy, tak jsem se docela na domácí výuku těšil. Jako člověk, co pracuje v IT a každý den používá všechny vymoženosti dnešní doby, jako homeoffici, vzdálené plochy, spolupráce na dokumentech v reálném čase, sdílení dokumentů s kolegy. videohovory a online teamové komunikace, tak jsem se těšil, že něco z toho začne využívat i škola mého dítěte.

Bohužel se tak nestalo. Možná to bylo tím, že distanční výuka nebyla povinná, možná to bylo školou, možná paní učitelkou, která je už starším ročníkem. Ze začátku jsme dostávali pouze jednou týdně soupis cvičení z jednotlivých předmětů, co máme přes týden udělat a vypracovat. Paní učitelka ani nepožadovala, abychom posílali zpět, zda jsme úkoly vypracovali, nebo ne. Oproti mému očekávání, mi to přišlo žalostně málo. Když jsem si zjistil, jak jsou na tom děti mých kamarádů na jiných školách, tak na tom nebyli o mnoho lépe.

Vyvinul jsem tedy nějaké úsilí a požádal jsem paní učitelku, zda by bylo možné z její strany zařídit online výuku. Paní učitelka mi vyšla vstříc a online výuku zprovoznila do 14 dnů. Neučilo se každý den, ale moje dítko mělo aspoň nějaký kontakt se školou, paní učitelkou a spolužáky.

Teď jsme ve stavu, kdy děti nejdříve půjdou do školy až zase na Jaře. To je můj osobní názor. Distanční výuka je povinná. Takže učit online se musí. Je to dobře, jen není moc dobře, jak to probíhá. Nezazlíval bych to ani paní učitelce jako systému, který jí na to nepřipravil. Mám z toho pocit, když to budu volně parafrázovat: „…jako by březnu někdo přišel s distanční výukou a v srpnu nikdo, sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase. A ti, kteří měli přijít, nepřišli.“

U nás probíhá distanční výuka přes Mircosoft Teams a je vidět, že paní učitelka v tom už od začátku plave. Což nelze zazlívat paní učitelce. Hlavně taky proto, že v březnu se jí k online výuce hlásilo maximálně deset dětí. Nyní jich tam je dvacet pět, protože je to povinné. Je očividné, že nedostala žádné podrobné školení používat, nedostala žádné instrukce jak dělat online výuku. Ani dětem nikdo nevysvětlil, jak mají Teams používat. Nedostali jsem nějaký odkaz nebo manuál jak Teams používat.

Proto nejprve výuka probíhala jako na tržišti, protože děti se překřikovali. Některým v pozadí hrála televize, některým se vzadu bavili rodiče, nebo telefonovali. Byl jsem hodný a paní učitelce poradil, jak všem dětem vypnout mikrofon a zároveň jsem jí nabídnul i možnost nějakého rychlo školení pro ní a kolegy.

I tak je pořád, co zlepšovat. Myslím, že není potřeba kontrolovat jako ve škole, zda jsou děti přítomní. Učitelka to vidí v přehledu připojených děti a může si je vyexportovat do přehledné tabulky. Klasická docházka trvá i deset minut, pak se deset minut baví, co děti dělaly. A na výuku nezbyde ani půl hodiny. Půl hodiny denně online výuku v třetí třídě mi přijde málo.

Tedy výuka zbývá zase na rodiče. Jsem asi zase vadnej, ale pokud mohu, tak se učím se svým dítětem rád. Sice je to občas o nervy, ale rád. Mám velkou výhodu, protože se s Klárkou učí celá rodina. Děda, babička, moje sestra teta Brambora, tak pokud nemohu já, takže se s ní učí někdo jiný. V tuto dobu je to důležité, víc než kdy jindy.

Tento týden jsme vypracovávali s Klárkou slovní úlohy z matematiky, které jsme dostali na vypracování od paní učitelky. Klárka seděla u stolu a četla úlohy a psala si zápisd do sešitu a pak je nahlas počítala. Děda u nás byl na kafi a kontroloval, zda vnučka zapisuje správně. .Dostala se k poslední úloze a přečetla jí nahlas:

„Kolik týdnů je 56 dní? Kolik dnů trvají prázdniny? (Počítej 9 týdnů.)“

První otázku jsme zodpověděli rychle: „56 děleno 7, 8 týdnů.“

„Správně!“, pochválil jsem Klárku.

„Kolik dnů trvají prázdniny?“, zopakovala druhou část úlohy malá školačka,“Tak 9 krát 7 je…“

Začala postupně počítat násobilku sedmi v duchu: Sedm… , čtrnáct…

„Počkej, desetkrát sedm je kolik?“

„Sedmsdesát!“

„Tak 9 krát 7, je o jedno sedm míň.“

„Takže 63!“, vyhrkla Klárka.

„Ano, správně!“

„A já jsem to stejně věděla! Já vím, že červenec a srpen mají třicet jedna dní. Krát dva.“

„To jo, ale to je šedesát dva a ne šedesát tři. „, opravil jsem jí.

„NO jo no….“

„A kde se tam vzal ten den navíc?“, poškádlil jsem Klárku.

„Já vím, já vím!“, přihlásila se, jakoby byla stále ve škole,“ je tam den navíc, protože chtějí, aby se děti po prázdninách mohly připravit v klidu do školy!“

Málem jsme si s dědou vylili smíchy kafe. Právě z tohoto důvodu jsem rád, že se mohu s dětmi učit. Je to někdy o nervy. Musím všem učitelů vzdát hold za jejich trpělivost. Protože pokud vaše dítě není génius, tak jedině trpělivost vás zachrání před blázincem. Díky koronaviru mohu trávit víc času se svou dcerou. A to je fajn.