Alžběta II. vládne v nebi s naším dědou

Minulý rok nás opustil děda. Já jsem si uvědomil, jak moc pro mě a pro moje holčičky znamenal. Jak velké prázdné místo po něm tady zůstalo. Z ní to jako klišé. Doopravdy si hodnotu těch slov neuvědomíte dokud s tím nemáte osobní zkušenost. V mém životě to byla to byla první velká ztráta a setkání se smrtí blízkého člověka.

Pomoc

Děda mi pomáhal hodně s holkami. Vozil je ze školy, vozil je na kroužky. Dělal s holčičkami, úkoly. Když byly nemocné, tak jim dělal společnost. Byl tady pro ně a ony ho zbožňovaly. Nebylo to nic, co bych nezvládl sám. On to dělal rád. Drželo ho to v kondici a mohl trávit svůj volný čas s pravnoučaty. 

Děda byl taky moje studnice technických řešení. Vždy, když jsem potřeboval něco přimontovat nebo opravit, tak jsem se s ním mohl poradit. Každý den, když měl holčičky, jsem mu dělal kávu. Turka. Zalitého vařící vodou. Vždy zalitou téměř až po okraj. Vždy jsem spolu strávili deset minut v živém rozhovoru, probrali jsme politiku, počasí, naši rodinu a nebo jen tak spolu mlčeli. U toho jsme pili tu kávu. Ty chvíle mi dnes chybí. 

Smutek

Občas se zastavím, když si já dělám kávu, nebo jedu pro holky do školy a uvědomím si tu velkou prázdnotu, která tady po dědovi zbyla. Utřu slzu a vzpomenu si na jeho hlas, nebo něco vtipného nebo si vybavím hezkou vzpomínku, kterou s ním mám. I teď, když to píšu je mi ouzko.

Říct holkám, že děda už není mezi námi bylo jedna z nejtěžších, ale zároveň nejpřirozenějších věcí, kterou jsem musel udělat. Chtěl jsem, aby holky měly možnost truchlit a zároveň si to odžít. Ani já jsem jim své city a smutek neskrýval. Byl jsem rád, že jsem jim mohl být v této těžké situaci oporovou a na blízku. Mohli jsme si dovolit truchlit společně. Můžeme truhlík společně.

„To bylo poprvé, co jsem tě viděla doopravdy plakat!“, řekla mi Klárka. A Lili přitakala.

Nejdřív jsem to nechápal, protože se za slzy nestydím a normálně u filmů, jejich vystoupení brečím jako želva. Tohle, ale bylo pro moje holky opravdové emoce v ryzí podobě. 

Den, který si budou pamatovat všichni

Už to bylo asi měsíc, co děda nebyl mezi námi. Jeli jsme autem. Přijížděli jsme k domu, kde bydlíme. Jsem rád, že se holky nebáli a nebojí o dědovi mluvit.

„Tatí, víš, že v ten den, kdy umřel děda, umřela i Alžběta II.?“ ptala se mě Lilinka. 

„Vím!“ a hlavou mi proběhlo, že všichni píší o tom, že umřela Alžběta II. Nikdo nenapíše, že ten den odešel i náš dědeček. 

„Myslíš, že tam nahoře tomu teď vládne?“ ptala se Lilča dál.

„No, je to možné, byla to přece jen královna!“

„A co když děda tam nahoře se s královnou Alžbětou s kamarádí?“

„No, to je určitě možné! Myslím, že by se jí určitě náš děda líbil.“ přitakal jsem. 

„Tak to by se mohli vzít a mít se rádi!“ přidala se Klárka. 

„Holky, co teď povím,“ mrknul jsem na ně do zadu šibalsky, „nemyslím úplně vážně! 

Udělal jsem dramatickou pausu a pokračoval jsem dál rozverně: „Myslím to v legraci. Chci, aby tady s námi babička byla ještě mnoho a mnoho let. Ale umíte si představit, co by se stalo, až babička půjde do nebe za dědou?“

„Jé to by děda dostal sekec-mazec!“ zhrozila se Lilinka

„Je ten by dostal vynadáno!“ deklamovala Klárka. 

Radost

Vím, že by děda měl z tohohle příběhu radost a smál by se u něj. Popichoval se s holčičkami. Dál by fabulovali a vymýšlel, jak by to mohlo dopadnout dál. Měl jsem pocit, že tam je s námi a smál se. Já jsem se smál. Holky se smály. V našich duších je smutek, ale v našich srdcích je smích a radost. To je pocit, který mám, když si vzpomenu na svého dědu. Věřím, že stejný pocit mají i moje holčičky.